Report: Famózní rozlučka s Nine Inch Nails v Praze

NIN předskakoval Němec Alec Empire, člen už zaniklé hardcore-techno kapely Atari Teenager Riot. Na pódiu působil trochu jak šampónová nápodoba Trenta Reznora, nicméně publikum se mu podařilo rozehřát slušně. Během jeho vystoupení se obecenstvu představil i "kosmický" světelný park. Obrovské množství světel obklopovalo hudebníky ze tří stran i shora. Plejáda barev byla omezená téměř jen na žlutou a bílou, ale střídání světelných stěn, hra s tmou a oslňujícím světlem, stejně jako kropení žlutým světlem shora fungovalo výborně.

Po Alecovi konečně přišli ke slovu řezavé tóny, smutné melodie převalující se přes klávesy a Trentův průzračně temný hlas. Zbytek kapely Nine Inch Nails se střídá častěji než májové počasí, to ale neznamená, že Reznor výběru svých spoluhráčů nevěnuje náležitou pozornost. Tentokrát s ním koncertoval kytarista Robin Finck, proslavený díky svému hraní s Guns N´ Roses, baskytarista Justin Meldal-Johnsen, který spolupracoval s Beckem a bubeník Ilan Rubin pro změnu bubnoval s Lostprophets.

S nástupem NIN se otevřela temná plocha oholených zvuků, kterou zevnitř rozedíral hlas osamělého vizionáře, hledícího až kamsi k postjaderným obzorům. Náhlé přechody z takřka ambientu do noisu a zase zpět byly skvělým způsobem, jak držet nudu po celou dobu hraní daleko od sálu. Pestrá kovová hudba chvílemi zněla jako dopadající déšť, zesílený dost na to, aby z něj šílela hokejová hala, pak se ponořila do temné mořské vody a nechat se unášet do světa bez myšlenek. Byl to jeden z mála koncertů, kdy se člověk přiblíží hudební extázi a jak na něj dopadá kaskáda tónů, rozpouští se v nich i on sám. Zazněly nové skladby i staré hity jako Piggy (Nothing Can Stop Me Now) nebo Dead Souls z desky Downward Spiral. Po skvělé písni Hurt následoval jen smutek, že se všechna ta industriální krása nebude opakovat, který se mě nepřestával držet ani po všech dechberoucích přídavcích. Snad si tu rozlučku s koncertováním přece jenom rozmyslí.